„Trauma je jako svěrací kazajka, která drží tělo a mysl v zamrzlém strachu. Paradoxně je to brána, která nás může vézt k probuzení a svobodě“
Peter Levine, Waking The Tiger: Healing Trauma
Trauma je v podstatě stav, který by se dal popsat podle překladu slova “being stuck” mým oblíbeným překladačem Lingea takto:
- zaražený, uvíznutý , zaseknutý
- zadržený, uvězněný
- nevědět kudy kam, být s rozumem v koncích, být nahraný
Všemi těmito způsoby bych charakterizoval člověka žijícího s traumatem. Ještě jsem tam zapomněl připsat možný překlad „podříznutý“, který se týká například prasat při domácí zabíjačce. Tak tragické to ale s námi není. Prožít trauma ještě neznamená definitivu do konce života. Dá se s tím naštěstí něco dělat, i když si většina lidí podle mého názoru myslí opak.
Mně osobně je nejbližší pojetí Petera Levina, který napsal o traumatech revolučně pojatou knihu Waking The Tiger: Healing Trauma (Probuzení tygra: Léčení traumatu). Jeho specifický přístup práce s traumaty na fyzické úrovni, zvaný SE (Somatic Experiencing), jde za všechny dříve vzniklé koncepty práce s traumaty. Levine klade hlavní důraz na biologické kořeny traumatu.
Z přírodního království známe tři základní reakce na ohrožení. Všechny tři jsou řízeny základními přírodními impulsy. Jestliže ohrožované zvíře stojí proti srovnatelnému protějšku, bude bojovat. Pokud se zdá útočník nezdolatelný, napadené zvíře uteče. Toto rozhodování napadeného zvířete probíhá automaticky ve zlomku sekundy.
Představme si kočku jdoucí po chodníku. Opatrně nahlédne za roh a uvidí psa. Ve zlomku vteřiny se rozhodne, že se svému věčnému nepříteli postaví tváří v tvář v bojové postojí a začne na něj syčet nebo si výhodné nejbližší strom a vyšplhá a něj.
Vedle výše zmíněných dvou mechanismů existuje ještě jeden – zmražení či ztuhnutí. Zvíře, které prožívá náhlé a nezdolatelné ohrožení života může ztuhnout a znehybnět. Myš najednou chycena kočkou v daném momentu ztuhne. Toto chování, které je potenciální prvotní příčinou traumatu, můžeme vypozorovat i u člověka. Základem ztuhnutí jsou náhlý šok, nezdolatelné ohrožení a chybějící možnost volby mezi bojem a útěkem.
Mezi zvířaty můžeme vypozorovat „odtuhnutí“ či rozmražení jako přirozený proces, který nastává v případě, že nebezpečí pomine. Zvíře se vzbudí, otřepe a zatřepe, aby uvolnilo zmraženou či ztuhlou energii a pokračuje dál životem.
Dopady ztuhnutí se liší podle hloubky traumatické reakce. Uvedu modelový příklad, kdy ptáka chytím pokaždé, kdy se vzpamatuje a zvedne křídla k odletu. Příklad: Pták vletěl do mého pokoje a já ho chytím. Pták pravděpodobně poté ztuhne. Když ho pustím ven, bude mu trvat chvíli, než se zorientuje a uletí pryč. Pokud chytím ptáka podruhé, bude mu stav ztuhnutí trvat déle a díky tomu také následná reorientace a odlet pryč. Čím vícekrát ptáka chytím, tím agresivněji bude klovat kolem sebe pokoušeje se čím dál tím namáhavěji opět dostat do „provozního stavu“. A když budu pokračovat v jeho chytání, tak nakonec zemře na infarkt.
Lidé zapomněli, jak se přirozeně restartovat ze ztuhlého stavu zpět do života. Bez pomoci se obvykle plně nevrátíme z prodělaného traumatu. Žijeme dále naše životy, ale část naší energie zůstává svázaná či zablokovaná v nervovém systému, kde tato energie začíná vytvářet symptomy jako například úzkost, depresi, zmatenost nebo stres. Více informací o mechanismech působení traumatu na nerovový systém najdete ve výše zmíněné knize Petera Levina.
Je důležité zdůraznit, že trauma je vždy individuální zkušenost zahlcení po náhlém šoku. Z tohoto faktu se logicky objeví otázka: „Jak je možné, že jedna osoba prožívá jistou situací jako nebezpečnou a ohrožující, zatímco jiná ne?
Peter Levine uvádí tři důležité faktory působení potenciálně traumatické situace na člověka:
- Celková konstituce člověka, která částečně souvisí s biologickým nastavením, ovlivňuje prožívání velkou měrou. Citliví lidé s jemnou konstitucí se budou cítit více zahlceni či poraženi, než ti robustnější a statnější
- Osobní historie. Čím více člověk prožil traumatických situací, tím rychleji bude zahlcen novou traumatickou událostí a znovu vstoupí do stavu ztuhlosti. Pro obeznámené s konstelacemi není žádná novinka, že děti přebírají nevyřešené traumatické energie z předchozích generací. Pokud například rodiče emigrovali z rodné vlasti v průběhu války, děti ponesou část pocitů s tím spojených v sobě. Když dítě prožívá ve svém životě situace, které jsou buď podobné těm, které prožívali rodiče nebo aktivují podobné pocity, může být neúměrně šokováno. Také trauma terapeuti potvrzují, že neuvolněné traumatické zážitky v nervovém systému a vědomí jsou přenášeny na následující generace.
A jaké mohou být konkrétně ony „traumatizující události“?
- Neštěstí a katastrofy všeho druhu: autohavárie, srážky vlaků, zemětřesení, smrt nebo utrpení způsobené válkou či mučením.
- Šoky způsobené konkrétními událostmi v životě dítěte: komplikovaný porod, brzké oddělení dítěte od rodičů, zneužívání , vývojové trauma
- Pomáhající profese (terapeuti, hasiči, lékaři…), které podporují obětí v jejich uzdravování mohou být také zahlceny , tím co se stalo a trpět „sekundárním“ traumatem
Po jakékoli traumatizující události oběť zažívá „zabydlování se“ v úzkosti, jejíž střed je strach, že se ona událost stane znovu, byť jen mysli nebo i v realitě. Pokud se to stane, tak člověk znovu prožije původní šok. Toto znovu prožití nazýváme „retraumatizace“. Ta posiluje traumatickou reakci a je jednak člověku zhoubná, ale také posiluje původní trauma.
Na druhé straně lidský organismus chce zablokované traumatické energie uvolnit a vrátit do původního toku života. Z tohoto důvodu si člověk takové situace do života přímo nevědomě volá. Takže pokud nedochází k vyřešení traumatu, pohubuje se vlastně v nekonečné spirále bolestných traumatických hlubin. Když měl někdo například autonehodu, tak se může stát, že se často bude vyskytovat v místech s nebezpečnou dopravní situací. Když ale tělo neví, jak reagovat jinak, než v případě prvního nebezpečí (když se stala autonehoda), tak v každé podobné situace dochází k velké retraumatizaci.
